Jednoho letního podvečera jsme se v muzeu potkali s kompletní sestavou kapely Iggy Mayerov (včetně kapelního režiséra Petra Vlčka), a povídali jsme si o jejich posledním klipu k písničce Givin´ You Up. Klipu, ze kterého je cítit láska k dílu Karla Zemana a původním filmovým trikům. Naťukli jsme myšlenku, která za klipem stála, jaké překážky bylo při jeho tvorbě potřeba překonat i to, co pro jednotlivé členy znamená Cesta do Pravěku i další z filmů Karla Zemana. Byla radost pro vás rozhovor pro rubriku Karel Zeman inspiruje připravit. Přejeme, ať je pro vás radost ho číst!
Seznamte se, Iggy Mayerov!
MKZ: Kdo může za otisk Karla Zemana v klipu Givin´ You Up?
Terka: My jsme hlavně chtěli mít v klipu vlak. Pak jsme si říkali, že by bylo vtipný, kdybychom byli v kabině a za námi se promítaly různý motivy.. Vesmír, dinosauři třeba – a všichni, jó, jako Karel Zeman! S touhle myšlenkou jsme přišli za Petrem.. To, jak ten klip vypadá, to je zásluha Petra a dalších studentů FAMu, kteří to takhle hezky vymysleli. Ale Karel Zeman je velká reference i z toho důvodu, že jsme tam měli ručně dělaný dioráma a krajinky a ten modelovej svět se propojil s tím reálným. Stejně, jako to používal Karel Zeman.
Michal: Myšlenka byla, že vláček jede a projíždí určitejma scenériema, který spolu vlastně nesouvisej. Tak jsme si říkali, že je to jako v Cestě do pravěku, kde kluci projíždějí tou jeskyní. Říkali jsme si taky, že by vlak vždycky přijel do tunelu a vyjel by v jiný krajině. Nakonec se to trošku zjednodušilo.
MKZ: Kdo vyráběl kulisy?
Petr: Můj spolužák na FAMu – chtěl jsem, aby výsledek nebyl hyperrealistický. Aby každý to místo, kterým vlak projíždí – aby to nevypadalo jako skutečnost – to jsme věděli, že toho nikdy nedocílíme. Chtěli jsme hodně pracovat s fantazií – miniaturní vláček, obrovský kabely , skládka.. Práce s velikostí a perspektivou – plechovka je větší než samotnej vlak. Chtěli jsme se vyblbnout. Dlouho jsem chtěl udělat něco s miniaturama a když kapela přišla s tím, že chtějí vláčky, to bylo to ono. Karel Zeman byl určitě inspirace -koukal jsem se hodně na „behind the scenes“. Jak ty triky dělal, jak kouzlil s perspektivou. První myšlenka klipu byla trošku pompéznější, nakonec jsme ale zůstali u toho vláčku..
MKZ: Jak probíhalo natáčení klipu. V klipu to vypadá, že vlak jede skutečnými kulisami, někdy je zřejmý trik. Jsou to triky digitální nebo i ty „old -fashion“?
Petr: Pokud vidíme jet model vláčku, tak to jsou všechno old – fashion triky. Prostředí, co tam je, bylo fyzicky postavený, ať už jsou to mráčky, skály nebo ten prales – v našem pojetí jsou pokojový kytky a to, co jsme natrhali před zkušebnou. Bohužel, ne všechny kytky přežily. Jedinej digitální trik, kterej tam je – když jsme natáčeli v tom skutečným vlaku – je to, co je vidět za oknem. Ze začátku jsme přemýšleli, že by to mohla být zadní projekce, aby to bylo trošku analogový, ale nakonec jsme to udělali v PC, abychom si trošku ulehčili práci. Na natáčení klipu jsme neměli x dní, tak jsme někde museli dělat ústupky.
MKZ: Jak dlouho tedy trvalo klip natočit?
Petr: No, jeden den! Vlastně ani ne 24 hodin. 20 hodin. V šest ráno jsme skončili. Kulisy jsme nabírali ráno kolem desátý a přesunuli jsme se ke zkušebně, kde se to celý natáčelo. Začalo se točit ve dvě – první záběry. Kolem sedmý jsme přejížděli k vlaku a tam se natáčelo kolem půlnoci. Ve vlaku jsme mohli natáčet, i když byla tma, naopak to vlastně bylo žádoucí.
Kluci přišli s tím, že chtějí ve vlaku záměrně natáčet v noci, aby mohli dodělat tu trikovou scénu. Vlak byl nasvícený celou dobu tak, aby to vypadalo, že jedeme ve dne. Taky takový trošku kouzelnický trik.
Terka: Vždycky, když se na ten klip koukám, tak mi přijde vtipný to poslední kupé – projíždíme Arizonou a vypadá to, že je tam krásný teplo a svítí sluníčko.. Ve skutečnosti byly asi tři stupně a byla strašná zima. Neskutečnej kontrast. Když jsem přišla do kupé, říkala jsem si, „tady je tak nádherně… a proč mi je taková zima?“
Michal: Za to může i to nasvícení – to se povedlo. Všechno útulný, teplý barvy. Hrozná zima tam byla.. My tam ještě seděli v těch skautských košilích, i když bychom na sobě měli rádi i dvě bundy.
MKZ: Co ten vlak, to je další zázrak ne?
Terka: Ano, rybák. To jsme domluvili přes známý mých rodičů – mají obchod s modelovou železnicí, do kterého chodí nakupovat spoustu lidí, kteří pracují na reálný dráze a sbírají vláčky. Jen jsme neměli domluvenej tenhle historickej vagon, Rybák. Původně jsme měli domluvenej klasickej osobní vagon, kterej teď všude jezdí. Člověk, který vlak zařizoval, nám ale dva dny před natáčením sdělil špatnou zprávu – bohužel se nepodařilo žádný vagon na potřebný natáčecí víkend uvolnit. Když potom viděl můj výraz, začal jednat a snažil se najít nějakou alternativu. Ptal se, jestli bude vadit, že bychom měli k dispozici starej vagon? My, že ne, že pokud má kupé, bereme cokoliv. A ještě ten den jsme se šli podívat na tenhle Rybák a byli jsme z toho úplně nadšený a říkali jsme si, že to dopadlo nejlíp, jak mohlo. Protože ten starej interiér se k tomu všemu náramně hodil. Z nouze ctnost, která nakonec byla úplně skvělá.
MKZ: Když jsi zmiňovala ty kupé – balonky, pletení, skauti. Jsou ty kupé vzpomínky na vaše dětství?
Martin: Nápady, co v kupé bude, to má na svědomí Petr a studenti FAMU. V základu jsme chtěli, aby to bylo hravý, tak jsme se snažili najít motivy, který budou odlišný a zajímavý.
Petr: Zároveň i něco, co by sedělo do vlaku, co může člověk potkat na cestách. Taky jsem se snažil, aby to bylo co nejvýstřednější, aby to byly takový tři kouzelný světy, aby to pomohlo celkové stylizaci – když vejdeme do toho kupé, tak už nejsme ve vlaku, ale v jiným světě a ten reálný svět vidíme za oknem. Ať už to je právě džungle, Arizona nebo skládka. Aby divák byl ochotný přijmout ten náš vtip i nadsázku. Je to takový odkaz na Cestu do pravěku, kdy kluci projedou jeskyní a ocitnou se v jiném světě a postupně proplouvají dalšími.
MKZ: Napadá mě ještě doplňující otázka ohledně kupé. Ve druhém kupé je starší pán s balónky. A když jsem ho viděla, tak mě hned napadlo, čí je to táta?
Smích
Martin: Tohle je samo o sobě vtipný. My jsme tam měli mít najatýho herce a ten se nedostavil. A zjistilo se to asi o půlnoci v den natáčení – sháněli jsme ho, on byl na cestě, ale nikdy nedorazil.
MKZ: Takže? Čí je to táta?
Petr: Je to tatínek kameramana. Záchrana z řad vlastní rodiny. . A není to poprvé, co takhle hrál. Má na to obličej.
Kuba: A zase je to stejný, jako s tím vagonem. Dopadlo to nejlíp, jak mohlo.
MKZ: Nevím, jestli už teď tušíte dosah vašeho klipu.. Mám pocit, že tímhle klipem můžete oslovit i starší posluchače.
Petr: Ano, můžu říct, že ze statistik plyne, že nám narostla posluchačská základna ve věku mezi 40 – 50 let. Zvláště muži.
Kuba: Já myslím, že je to i tou písničkou, že je taková hodně kytarová. Třeba náš táta, tomu se to hodně líbí. Kytarovka, je to zpěvný.
Michal: Taťka, kterej poslouchá Dylana, Toma Pettyho, ten říkal, že z toho byl úplně unešenej. Po naší poslední desce, která byla elektronická a spíš synťáková a těch kytar tam zas tolik nebylo, tak říkal, že tohle je prostě skvělý.
MKZ: Tak to jsem zvědavá na další koncert, co se sejde za posluchačstvo. Rodiče, teenageři, děti, vláčkaři..
Terka: Díky natáčení klipu s vagonem budeme 9. 9. hrát ve Vršovickém depu na Den železnic. Stage bude udělaná stylově, z nákladního vagonu. Přijďte!
MKZ: To bychom mohli, můj syn už vás poslouchá..
Kapela: Jo, tak začínáme být taková kapela pro rodinu.. Začíná to dnem železnic, navážeme Dnem dětí.
MKZ: Jak jste na tom vy s filmama KZ. Kdy vás zastihly, v dětství nebo až v dospělosti
Kuba: My jsme hodně koukali na animáky. Člověk vstal okolo šestý ráno v sobotu, běžel „Kačerov jak hurykán“. Rodiče nás ale chtěli vzdělávat, tak nám potom pouštěli Cestu do pravěku. Jo tak ty se koukáš na Pokémony? Tak tumáš Karla Zemana. Ať trošku zvýšíme intelekt. Nás rodiče vždycky hnali do uměleckýho směru, takže se nám to líbilo. My jsme s bráchou měli rádi dinosaury, tak byla Cesta do pravěku jasná volba.
Michal: Já jsem byl jako malej úplně ujetej na dinosaury.
Kuba: Ty jsi chodil po baráku a řval jako dinosaur!
MKZ: No počkej, a když jsi teda viděl Cesto do pravěku, tak to muselo být úlně wau!
Michal: Vždyť jo! A pak jsem viděl Na kometě a oboje ve mně zanechalo velkej dojem. Hlavně těma trikama. Celkově, teď se můžeš podívat na tak drahý filmy s tak drahou technikou a pak si uvědomíš, že většina filmů se točí před green screenem.. Vlastně i první Jurský park je lepší než ty dnešní filmy! Právě díky tomu, že většina těch věcí byla hmatatelná. Všechno byly loutky, na všechno se dalo sáhnout. Člověk má z toho filmu úplně jinej pocit. A u Cesty do pravěku to je – tam je hrozně cejtit, že ta věc je hmotná. Jasně, když se na to dneska podívám, tak je to taková pohádka. Mám pocit, že Cesta do pravěku zestárla tak nějak líp než stárnou filmy, který jsou dneska v kinech. Když se na ně člověk podívá za čtyřicet let, tak si neřekne „tak to je teda hustě udělaný“, jako to řekne o Cestě do pravěku.
Terka: Já taky jako malá milovala dinosaury, takže Cesta do pravěku mě musela zasáhnout, protože jsem viděla asi úplně všechno, co v tý době o dinosaurech vznikalo. Mohlo mi být šest. V pozdějších letech, protože jsem grafička, tak mě zajímalo umění obecně a Karel Zeman do toho zapadá právě svými triky, svým umem. Takže jsem k těm dalším filmům přišla později – na střední. Ale provázejí mě doteď. Přijdou mi úžasný ty kulisy, jak kombinuje reálný svět s ilustrací a animací.
Martin: Přiznám, že jsem s Karlem Zemanem přišel do styku až později a myslím si, že to bylo v době, kdy vznikl ČT Art a začal vysílat tyhle starší filmy. V dětství mě to nezasáhlo, doma tyhle filmy neběžely. Ale tím bych chtěl ocenit českou televizní kulturní scénu, že se k těm filmům i dneska vrací. Že vedle amerických animáků v televizi najdeme i tyhle filmy a díky tomu jsem k tomu přišel i já.
MKZ: Oni čtyři filmy Karla Zemana prošly v rámci projektu „Čistíme svět fantazie“ digitálním restaurováním a zažily takový svůj malý comeback – hrály se i v kinech apod.
Michal: Já jsem si říkal, že to, co dávali na Vánoce, to bylo vyčištěný. Já mám v hlavě zafixovanou tu „véháesku“, na který jsme to měli natočený, zastřený zvuk.. Teď to bylo všechno krásně čistý, i zvukově. Bylo to vidět.
Můj nejoblíbenější film je stejně Na kometě.. Na kometě byl můj stejně oblíbenej film, jako Cesta do pravěku. Já jsem si vždycky jako malej představoval, jaký by to bylo vidět zemi z té komety. Tam je super to pacifistický sdělení, který jsem jako malej samozřejmě vůbec nepobíral.
MKZ: Kde berete inspiraci ve své tvorbě?
Michal: Hudebně? Jak jsem říkal, taťka vždycky poslouchal hodně písničkářů Bob Dylan, Petty, Neil Young,.. I když jsem to v pubertě nenáviděl, možná až na Toma Pettyho, tak stejně to v člověku zanechalo strašnej otisk. A když je člověk starší a „zmoudřel“, tak teprve dokáže ocenit, jak je vděčnej za ten hudební vkus, ve kterým vyrůstal. Jsem rád, že taťka neposlouchal Michala Davida nebo dechovku.
Terka: Počkej, já jsem na dechovce vyrostla! Nás inspiruje spoustu interpretů a spoustu žánrů. Mám takovej pocit, že je hrozně důležitý pořád nasávat něco novýho a nesnažit se zaškatulkovat se do jednoho žánru. Pokaždý, když vzniká nová písnička, tak je pokaždý jiná, pokaždý vybočíme z tý zajetý koleje. Ale pořád se tomu snažíme dát takový jednotný vkus, něco ze sebe. Inspirace jsou široký. Ale hudba ani umění nemá hranic.
MKZ: Počkat, takže já když vás teď poslouchám, tak za dvacet let, až moje děti se svou kapelou budou dávat rozhovor, budou říkat: „Moje máma poslouchala Iggy Mayerov, fakt jsem to v pubertě nenáviděl“..
Terka: .. „a pak jsem zmoudřel“:-D
MKZ: Kdybyste se s Karlem Zemanem mohli potkat, o čem byste si povídali.
Terka: Pustili bychom mu určitě klip.
Michal: Mě by zajímalo, co by na něj říkal… A taky by mě zajímalo, co by řekl na nejnovější zjištění o dinosaurech a to, že byli okřídlený a pestrobarevný..
MKZ: Podnikli jste/chtěli jste v dětství podniknout nějakou výpravu, kterou by Karel Zeman rád natočil?
Michal: Já jsem věřil tomu, že se dá po nějaký řece doplout až do pravěku.
MKZ: A zkusils to?
Michal: Nezkusil. Neměl jsem vor, nikdo mi ho nepůjčil..
Terka: Sis ho mohl postavit
Michal: Jako čtyřletej?
Kuba: My jsme s Michalem hrozně ujížděli na záhadách, Clarcovi apod. a tam bylo, že na nějaký hoře ve Venezuele pořád žijou dinosauři… Tam jsme se chtěli podívat.
Petr: Já jsem tomu taky hodně věřil a doufal, že se mi něco takovýho povede, ať už Cesta do pravěku nebo Ukradená vzducholoď. Možná Ukradená vzducholoď o trošku víc.. Ale kvůli Cestě do pravěku jsme pak s tátou i dědou hledali trilobity. Táta jednoho měl, z dětství. O to víc mě to motivovalo, abych šel hledat…
MKZ: A našels?
Petr: Kousek, úlomek..
Michal: Mě vždycky fascinovalo, jak z těch obřích přesliček z Cesty do pravěku se staly dnešní keříky.. Jako malej hrozně toužil mít cikas.. Viděl jsem ho v Ceště do pravěku – to bych chtěl mít doma a hrát si tam s těma malejma plastovejma dinosaurama..
.. a potom jsme si povídali ještě o tom, kde cikas sehnat a o všem dalším možném, co už se do rozhovoru nevejde. Pokud ale chcete Iggy Mayerov potkat, neváhejte navštívit některý z jejich koncertů. Jejich tvorba je radostná a pestrá! Stejně jako tvorba Karla Zemana.