Představte si, že je vám chviličku dvacet, máte kreativního ducha, šikovné ruce, nachomýtnete se ve Zlíně a do cesty vám vstoupí velikáni československé animované a trikové scény.
A představte si, že několik desetiletí poté se posadíte v Muzeu Karla Zemana a povídáte o tom, jaké to bylo. Za takovéto vzácné návštěvy jsme v Muzeu vděční. Příležitost potkat se s někým, kdo se spolupodílel na ikonických filmech, které vznikaly z geniální fantazie Karla Zemana, je jedinečná. Jste připraveni na úžasné čtení a milé vzpomínání?
Seznamte se, Věra Samešová!
Paní Věro, Váš celý život je protkaný výtvarnou tvorbou a animovaným filmem. Jak jste se k tomuto nádhernému kreativnímu řemeslu dostala?
Kde jste profesně začínala a v kolika letech to bylo?
Ano, celý život jsem strávila prací, která mě naprosto naplňovala. Tvoření a kreativita jsou již od útlého mládí zřejmě zakódované v mé krvi.
Vyrůstala jsem v prostředí, kde ve mně rodina podporovala tvůrčí činnost, a kde také, během 2. světové války i v 50. letech, kreativita byla svým způsobem nutností. Kromě šití oděvů jsem od útlého mládí malovala a kreslila vše kolem sebe. Krásnou krajinu Vysočiny, kde jsem vyrůstala, i portréty členů rodiny, a o přestávkách portréty všech mých spolužáků.
Jak jsem se tedy dostala k animovanému filmu?
Můj dědeček se vyučil krejčím ve Vídni a poté byl uznávaným, dvorním krejčím hraběte Harracha. Zemřel sice ještě před mým narozením, ale zůstal po něm historický šicí stroj, na kterém jsem za asistence babičky už v dětství tvořila první oděvy jak pro sebe, tak i pro celou rodinu. Navrhování a šití oděvů mě velmi fascinovalo a babička, i rodiče, mě v tomto velmi podporovali.
Proto není divu, že po maturitě na Gymnáziu ve Velkém Meziříčí jsem se chtěla stát módní návrhářkou a přihlásila jsem se na Vyšší Školu Uměleckého Průmyslu v Brně do oddělení oděvní tvorby. Po absolvování talentových zkoušek jsem byla přijata. Bohužel, v tom roce umělecko-průmyslová škola nečekaně obor „oděvní tvorba“ zrušila, a musela jsem si vybrat jiný obor na této škole. Přihlásila jsem se tedy na „Keramiku a plastiku“, znovu absolvovala přijímací zkoušky a byla přijata do 3. ročníku.
Po maturitě jsem stála před rozhodnutím, kam dál. Bydleli jsme na venkově a situace s pracovním „trhem“ tam nebyla jednoduchá. Tatínek zajel do Brna a od ředitele se dozvěděl, že umělecko-průmyslová škola dostala od ateliérů ve Zlíně požadavek na místo grafika.
S radostí jsem se rozjela do Zlína a po absolvování zkušební doby jsem byla přijata jako grafička v „Kresleném grafu při populárně vědeckém filmu“. Psalo se 22. září 1952, bylo mi 22 let a právě začala moje úžasná práce u animovaného filmu.
Vaše láska k výtvarné tvorbě Vás tedy nakonec dovedla až na půdu Zlínských Kudlovských ateliérů, kde jste se potkala s Hermínou Týrlovou i s Karlem Zemanem. Jak se Vám začínalo ve Zlíně? A jak se Vám žilo ve Zlíně té doby?
Začínalo se mi dobře. Ve všech třech studiích, které ve Zlínských ateliérech byly – tj. ve studiu Populárně vědeckých filmů, ve studiu Karla Zemana i ve studiu Hermíny Týrlové pracovali většinou mladí lidé různých oborů a velmi dobře jsem si s nimi rozuměla. Například jsme ve volném čase vybudovali loutkové divadlo a občas jsme po večerech zajeli hrát dětem. Televize tenkrát neexistovala a děti byly nadšené. Ve Zlíně panovala přátelská rodinná atmosféra plná tvůrčího elánu.
Možná by stálo za to popsat, jak ateliéry ve Zlíně, kde pracoval i pan Karel Zeman a paní Hermína Týrlová, která se později stala mou blízkou přítelkyní, v té době vlastně vypadaly. Ateliéry, to byla taková malá vesnička, kde se všichni znali a společně tvořili. Území zlínských ateliérů bylo umístěné 3 km nad Zlínem, v katastru obce Kudlov. Byl to uzavřený areál, obehnaný drátěným plotem, na kterém se nacházelo několik budov.
Jednak tam byla budova filmových laboratoří. Dále tři dřevěné „delta domy“. V jednom z nich byla truhlárna a zámečnictví, v druhém byla závodní jídelna a ve třetím delta domě se nacházelo studio paní Hermíny Týrlové.
Největší však byla prostorná budova samotného ateliéru, kde se filmovalo. Těsně k ní pak byla přistavěná dvouposchoďová stavba. V té bylo v 2. patře studio „Kreslený graf“ a střižna a v 1. patře jednotlivé pracovny režisérů. V Kresleném grafu jsem začínala a měla jsem úchvatný výhled z okna na Beskydy. V přízemí bylo ředitelství a produkce. Pod tím vším, v suterénu, měl studio Karel Zeman. A protože budova byla ve svahu, vcházelo se do něj ve spodní části z úrovně terénu.
Měla jsem to štěstí, že jsem zde mohla potkávat spoustu zajímavých a talentovaných osobností, z nichž mnozí se stali mými kamarády. Například to byli režisér Josef Pinkava, skladatel Zdeněk Liška, Zdeněk Rozkopal, hlavní spolupracovník pana Karla Zemana, paní Hermína Týrlová, paní Míla Bráníková a další významné osobnosti.
Režisér Jaroslav Novotný tehdy zpracovával filmy z cest Hanzelky a Zikmunda takže ateliéry navštěvoval pan Jiří Hanzelka, kterého jsem občas potkávala. Občas jsme spolu jezdili odpoledním autobusem do Zlína, a párkrát, když nám ujel autobus jsme tuto cestu spolu absolvovali pěšky.
Bylo fascinující, sledovat práci těchto umělců. Například, jak pan Zdeněk Liška zde skládal hudbu k filmům Hanzelky a Zikmunda, které přiváželi z Afriky a Jižní Ameriky úplně bez zvuku. Viděla jsem, jak si na plátno promítal v projekci pohyby tanečníků a podle jejich pohybů hudbu skládal. (hudba se pak nahrávala ve studiu ve Smečkách v Praze)
Pro Hermínu Týrlovou jste sice přímo nepracovala, pojí Vás ale doživotní přátelství. Povězte nám o něm, prosím, víc.
S paní Hermínou Týrlovou, jednou z nejvýznamnějších osobností animované tvorby v Československu, mě opravdu pojí celoživotní přátelství, dalo by se říct rodinné pouto. Stala se i kmotrou mé prvorozené dcery, i když už jsem tou dobou pracovala v Praze. Byly jsme celý život v čilém kontaktu. Paní Hermína Týrlová byla řádově ve věku mých rodičů a neměla žádnou vlastní rodinu, ale toužila po ní.
Byla to velmi distingovaná dáma a byla vůči svému okolí uzavřená. Naopak její kameramanka a kamarádka, paní Míla Bráníková, byla velmi společenská, spřátelily jsme se spolu a poté i s paní Týrlovou. Paní Bráníková i paní Týrlová bydlely v domku naproti ateliérům, říkaly tomu „chaloupka“. Měly tam zahrádku, kde pěstovaly rybíz a společně s paní Bráníkovou jsme například vařily marmeládu. Ve Zlíně jsem bydlela v podnájmu v podkrovním pokoji, který se nedal vytopit. A když byly velké mrazy nabídly mi obě dámy, abych u nich ve vytopené chaloupce přenocovala. Věřte, že to bylo velmi milé.
Paní Týrlová dostala řadu státních ocenění za svou originální tvorbu. Měla tým spolupracovníků, kameramanku, kostymérky a řezbáře loutek, animátory atd., ale některé záběry si animovala sama. Dokonce jsem od ní dostala na památku tři loutky z filmu Nepovedený panáček, které pro mé dcery sama vyrobila.
Paní Hermína Týrlová, která zemřela v květnu 1993 ve věku 93 let, mi často vyprávěla o svém nelehkém dětství a o svém životě. Byla sirotek, její tatínek zahynul v dolech a matka zemřela, a tak část dětství strávila u příbuzných a pak v sirotčinci. Ani další průběh života neměla snadný.
Paní Hermína Týrlová se o svém životě sama vyjádřila takto, snad by mi neměla za zlé, že cituji z jednoho jejího dopisu: „Celý další průběh mého života by byl neuvěřitelný román a já se nehodlám tak důvěrně rozpovídat. Také už je to všechno hodně daleko za mnou a také si uvědomuji, že skoro každý lidský život je bohatý román.“
A nyní nastává doba, kdy mladá Věra přichází ke Karlu Zemanovi spolupracovat na filmu Cesta do pravěku. V čem konkrétně Vaše práce spočívala?
Byla jsem ve studiu Populárně vědeckých filmů, tzv. Grafu, zatímco ve studiu Karla Zemana jeho tým finišoval na filmu Cesta do Pravěku. Výroba tohoto filmu byla v časové tísni, protože se zároveň točily hrané exteriéry a zároveň animované scény v ateliéru, které byly velmi pracné. A protože jsme se vzájemně znali, a produkce pana Zemana věděla, že bych jim mohla pomoci, požádali mě o spolupráci a vedení našeho studia o dočasné uvolnění. Tím jsem měla možnost více než půl roku spolupracovat na úžasném filmu Cesta do Pravěku.
Ve filmu se vyskytují různé fantastické scény z pravěku, různí bizarní tvorové. Tenkrát nebyly počítačové animace a všechno se muselo dělat ručně, což bylo velmi pracné. To znamená, že i ptáci, kteří se ve filmu vyskytují, byli normálně trojrozměrní, vyrobení ze skutečných materiálů a skutečného peří. Tělíčko ptáka se vysoustružilo ze dřeva, potáhlo trikotýnem a na to se gumovým lepidlem, tj. čistou gumou od Baťů, pinzetou lepilo bílé (plameňáci) nebo barevné (rajky) peří. Výroba plameňáků a rajek byla jednou z činností, kterým jsem se věnovala. Za zmínku stojí, že materiály pro jakoukoliv takovou tvorbu byly těžko dostupné, ne-li úplně nedostupné. Nakonec se nám podařilo sehnat u bývalé kloboučnice ve Zlíně krabici předválečného peří, které měla v zásobě z dob, kdy zdobila dámské klobouky, a mohli jsme jím vesele polepovat plameňáky a rajky.
Další zajímavá činnost byla například když jsem na velké sklo malovala tropické pravěké rostliny, křoví a za ním potom procházel mamut. Ten byl již hotový, zase jako vše, byl to trojrozměrný dřevěný tvor. V tom okamžiku jsem pochopila, že pan Karel Zeman je opravdový mistr iluzí a triků. Nakonec vznikl dvouhodinový film Cesta do Pravěku, a byl určený pro promítání v kinech. O mnoho let později jsem viděla zkrácenou verzi v televizi a velkým zklamáním pro mne bylo, že prakticky všechny scény s barevnými rajkami, na kterých jsem si tenkrát dávala tolik záležet, byly z filmu vystříhané. Rajky byly opravdu krásné a především pracné, až se mi tehdy několik týdnů zdálo o lepení peří.
Práce pro Studio Karla Zemana byla pro mě, jako pro začínající výtvarnici, tenkrát něco zcela nového, neznámého a objevovala jsem nový rozměr kreativity a animované tvorby.
Jak se Vám s Karlem Zemanem pracovalo? Jaký byl? Měli jste jasně dané, jak má vypadat výsledek Vaší práce nebo jste měli v tvorbě volnou ruku?
S panem Karlem Zemanem se dobře spolupracovalo, i když jsem s ním nepřicházela do styku každý den. Byl to člověk s obrovskou fantazií, který však důsledně trval na přesné realizaci svých nápadů.
Měl k ruce tým lidí, kteří přesně věděli, co je třeba udělat, aby byl pan režisér Karel Zeman s výsledkem spokojený. Za zmínku stojí především jeho výtvarníci Zdeněk Rozkopal a Ivo Mrázek, se kterými jsem byla v dennodenním kontaktu, a dále jeho animátoři pánové Kupčík, Krčmář a Jindra Liška (bratr skladatele Zdeňka Lišky). Při takové tvorbě je možné, i nutné, využít vlastní kreativitu, na druhou stranu je třeba respektovat přání režiséra. Práce v ateliéru Karla Zemana byla pro mě dalším poznáním v mé profesní dráze a každé setkání s panem Karlem Zemanem bylo velmi inspirativní.
Kam Vás zavedly kroky, když jste skončila na Cestě do pravěku?
Po skončení spolupráce na Cestě do Pravěku jsem se na krátkou dobu vrátila do Grafu, a zanedlouho poté, po svatbě, jsem se přestěhovala za manželem do Prahy.
V Praze jsem nastoupila jako grafik do studia Diafilm a pak do Studia Jiřího Trnky. Pracovala jsem na krátkých animovaných filmech a večerníčcích, z nichž za zmínku stojí zejména spolupráce s významnými výtvarníky a režiséry, například Odyssea s režisérem a výtvarníkem Josefem Kábrtem, na mnoha večerníčcích jako například O Klukovi z Plakátu s Josefem Kábrtem, na filmu Malá Čarodějnice se Zdeňkem Smetanou, na dvou filmech pro UNICEF s Břetislavem Pojarem a na mnoha dalších filmech a večerníčcích.
Vím, že doba ve Zlínských ateliérech, kde jsem si osvojila mimo jiné i základy různých disciplín, jako jsou například triky do animovaných filmů, animace, písmomalířství, a mnoho dalších a kde vždy byla vyžadována přesná práce, byla pro mne důležitým základem do budoucna. Jsem vděčná, že jsem se mohla celý život věnovat práci, která byla zajímavá, naplňovala mě, a také, že moje kariéra byla plná neuvěřitelných setkání se zajímavými a tvořivými osobnostmi. Nicméně vždy vzpomínám na příjemnou atmosféru plnou radosti z tvoření a z práce, kterou jsem zažila v ateliérech ve Zlíně.
Věra Samešová
v Praze dne 12.6.2024
Milá paní Věro, děkujeme Vám mockrát za Vaše krásné vzpomínání i za Vaši návštěvu u nás v Muzeu Karla Zemana. Bylo nám potěšením se s Vámi potkat a nechat si vyprávět o Zlínu, o animaci, o Cestě do pravěku a všem poutavém okolo, co k době největšího rozkvětu animované filmové tvorby patřilo.
S úctou
Tamara, Muzeum Karla Zemana